To se šel jenom

"před spaním projít. Zrovna jsem přišel domů, takže ještě není venku dlouho. Jen si nedělej starosti."
"Mám mu říct, aby ti zavolal, až se vrátí?" To už znělo klidněji.
"To nemusíš, o nic důležitého nejde. Ahoj a dobrou noc."
Položil sluchátko a najednou ucítil, že se třese zimou. Znovu zvedl sluchátko, chvíli je držel v ruce a uvažoval, komu zavolat, aby zjistil něco určitějšího. Nakonec se rozhodl, že si tam raději rovnou zajede, a to co nejrychleji. Vytočil přímé číslo nejbližšího stanoviště taxíků a kupodivu se hned dovolal.
Martin Beck byl u policie třiadvacet let. Za tu dobu přišlo ve službě o život několik jeho kolegů. Zdrtilo ho to pokaždé stejně a v skrytu si byl přirozeně vědom toho, že práce u policie je čím dál riskantnější a že se to příště může stát jemu. Kollberg pro něho navíc nebyl jenom kolega. Byli na sobě v práci čím dál závislejší. Výborně se doplňovali a za ta léta se naučili vzájemně sledovat své myšlenky a pocity téměř beze slov. Když se Kollberg před půldruhým rokem oženil a odstěhoval se na Skármarbrink, byli si dokonce i zeměpisně blíž a začali se hodně stýkat i ve volném čase.
Nedávno Kollberg v okamžiku deprese, což u něho bylo vzácností, řekl:
"Nebýt tebe, tak jsem se na tohle povolání už dávno vykašlal. "
Martin Beck si na to vzpomněl, když si oblékal promočený kabát a běžel po schodech dolů k čekajícímu taxíku.